Oslava v Praze – část 1

aneb Fotograf snese vše

Možná se ptáte, co mají společného oslava s fotografováním. Je to prosté. Už několik let nabízím službu fotografování cizinců na jejich výletu v Praze. Většinou to probíhá jednoduše: mám několik turisticky oblíbených lokalit v centru města, kam se s turisty během projdeme, já je tam vyfotografuji a to druhý den jim oproti platbě předám fotky.
Turisté jsou spokojení, protože mají kvalitní fotografie, na kterých jsou všichni (celá skupinka nebo rodina) i s pražskými památkami. Navíc nemají deformované obličeje jako na mobilních fotografiích se selfie tyčí. Já jsem spokojený, protože je to pohodové focení, potkávám nové lidi z různých koutů světa a cvičím si zároveň cizí jazyky.

Většinou.

Před několika týdny jsem měl úplně jiný zážitek. Již na jaře mi volali z jednoho velkého hotelu, zda bych neměl čas na začátku července na focení páru z ciziny. Čas jsem měl, domluvili jsme tedy čas a místo setkání. Více se neřešilo, nebyla to první spolupráce, proto jsem předpokládal (jaká chyba!), že je vše jako vždy: sejdeme se s tím párem, projdeme centrum města, nafotíme, rozloučíme se a za dvě hodinky bude hotovo.
V určený den a čas jsme s mojí asistentkou stáli na smluveném místě, asi 150 metrů od hotelu, ve kterém měli být ti turisté ubytovaní. Turisté sice všude kolem nás, ale nikdo se k nám nehlásil, nikdo nevypadal, že chce vyfotit. Než jsem sáhl pro telefon, už mi vyzváněl hovor z recepce.
„Turisté se moc omlouvají, ale bylo by možné, abyste je vyzvedl přímo v hotelu? Slečna má vysoké podpatky a spatně by se jí chodilo na větší vzdálenosti.” No napadlo nás a asistentkou cestou k hotelu, že jde o starší paní. Ale honilo se nám hlavou, jak tedy zajdeme například k Orloji, na Karlův most a další autem nepřístupná místa. Napadlo nás mnoho možností. Ale realitu jsme, jak se později ukázalo, netušili.

V hotelu na nás čekal mladý muž v obleku a usměvavá recepční, která se nás s úsměvem ptala, zda jsme tu autem. Zatrnulo mi. O autu nebyla řeč, ani být nemohla.Těžko bych Královskou cestu projížděl autem. Velmi milá, ochotná a schopná (jak během dne prokázala) recepční mi tedy oznámila, že zajistí auto hotel a že mladý pár si přeje hlavně místa, kde jsou krásné výhledy na Prahu. Už jsem si říkal, že bude vše náročnější a delší. Bylo. Mnohem delší. A náročnější. Ale zase bych neměl námět na blog.
Recepční se jala shánět taxi a mladý muž nás představil své milé: drobounká dívka s opravdu vysokými podpatky, tylovou sukní, topem s flitry, hnědými dlouhými vlasy a (proto ji popisuji od bot nahoru) záplavou růžových balonků v ruce.„Happy birthday” na taštičce s láhví vína bylo více než výmluvné. Užívat si v dospělosti narozenin jako desetiletá mi může připadat zvláštní, ale přeji jí to.
Už jsem se zmiňoval, že byli oba dva v růžovém? Tedy mladík měl růžovou košili a kapesníček v sivém obleku. Ona byla v růžovém téměř celá. Kromě pečlivě sladěného outfitu mě ještě zaujalo 6 tašek s dalším oblečením a doplňky. Záhy jsem pochopil proč se neshání obyčejné taxi, ale minivan. Aby se naši klienti mohli také během dne několikrát převléci a být nafoceni v různých stylech.
Když už jsme se dohodli, že začneme na Petříně, budeme pokračovat v Seminářské zahradě a nakonec zakotvíme na Karlově mostě a na Kampě, přišel řidič minivanu. Rezervovaného na celý den. S asistentkou jsme to začali brát jako zábavu. Proč ne, nová zkušenost a poučení pro příště. Z dvouhodinového focení bylo najednou celodenní, z procházky výlet se soukromým řidičem a z focení turistů v Praze nakonec narozeninový dárek včetně růžového vína a 13 balonků v autě.

Že by to mohlo stačit? Ale vůbec ne! Den byl mnohem zajímavější. Příští týden Vás čeká pokračování o baloncích po rozhlednou, spiknutí živlů na Karlově mostě a překvapivě neromantickém, ale o to úžasnějším závěru dne.

Dobré světlo a pevné nervy,
Angelo Purgert